 |
|
| Proč má Bystré v Orlických horách jako symbol koně? To by bylo dlouhé povídání. A tak jsme vám místo toho připravili zkrácenou verzi pohádky o jeho původu. V Bystrém nedaleko Dobrušky žil chalupník Bohouš Pábl. Dílem náhody se k němu po prusko-rakouských válkách dostal kůň, kterého pojmenoval Viktor. Hned první den pro něho získal práci, měl s ním tahat dříví z lesa. Podle pohádky to práce jednoduchá nebyla. Dřevaři ve stráni museli skákat jako kozy, tak tak se udrželi na svahu. A tam tahat s koněm? Tak nevím, Viktorku, jestli je tohle k zvládnutí,“ váhal Pábl a hladil koníka po šíji. Ten ale kýval hlavou, že ano, jako by rozuměl tomu, co pán říká. Kočí ani nemusel sahat po biči, jen lehce pohodil opratí a Viktor vyrazil. Ani se v krku nenapjal, kráčel si zlehka jak panenka a obrovskou kládu za sebou vlekl, jako by to byla pouhá tříska. Když dřevaři aspoň trochu vyčistili svážnici, nestačili se divit. Kůň si po stráni chodil jako horská ovce. Všichni nad tím kroutili hlavami. Tam, kde se člověk sotva udržel, hřebeček šel, jako by byl se strání srostlý. Chalupníkovi se rázem žilo lépe. Tehdy už také začali do hor zajíždět formani se zbožím a občas potřebovali pomoci s přípřeží. Za krátký čas všichni formani věděli, že nejlepšího koně má právě Pábl. S jinými koňmi se nekouše, je poslušný a síly má za celý pár. A tak i v zimě, kdy se do lesa nemohlo pro hluboký sníh, měli o živobytí postaráno. Jednou večer se rozpoutala vánice. Vítr bičoval všechno, co se mu postavilo do cesty. Sníh se vál a zaslepoval oči každému, kdo do té psoty jen vykoukl. Bylo po půlnoci, když zabouřil hrom. Viktor v maštali divoce ržál a bušil kopyty do stání, až to dunělo celou chalupou. Pábl vstal, že se půjde podívat na koně, když v tom se ozvalo prudké bušení na dveře. „Koho to sem čerti nesou? V takovýmhle nečase. To zas nějaký forman určitě nevyjel včas a teď uvízl v té psotě,“ zabručel Pábl. Zapálil svíci v lucerně, aby si na návštěvníka posvítil, otevřel dveře a zděšeně couvl. Přede dveřmi stál muž v mysliveckém oblečení. Zelený kabát měl lemovaný krásnou kožešinou, pán na první kouknutí. Ale ty jeho oči! To byly do červena rozžhavené uhlíky! Hej, kočí, slyšel jsem, že máš dobrého koně. Potřebuji zavézt na Sendražský kopec. Dobře ti zaplatím,“ řekl rázným hlasem cizinec. Při posledních slovech zacinkal měšcem s penězi, a pak se zle zachechtal. Pábl se šel obléci. Panímáma ho prosila, aby nikam nejezdil, že je to sám ďábel a někde ho zatratí. On ji ale uklidňoval, že všechno jistě dobře dopadne. A pak, jezdí pro každého, nemůže jen tak, pro nic za nic, odmítnout. “ Otevřel dveře stáje a celý zkoprněl. Jeho hřebeček, vždycky krásně hnědý jak čerstvě vyloupnutý kaštánek, byl teď černý jako uhel. Z nozder mu šlehal oheň, jeho srst jiskřila a kopyty bil po neznámém cizinci. Ale ten se jen smál a Viktorovi uhýbal. Pábl byl bledý jako stěna, když sahal po svém koni. Pod jeho rukou se Viktor uklidnil a nechal se zapřáhnout. Jen ta černá barva mu zůstala. „A jedeme domů!“ zavelel cizinec a rozvalil se spokojeně v saních. V Bohoušovi by se v té chvíli krve nedořezal. Vždyť přímo pod Sendražským kopcem začíná údolí Metuje, kterému se odpradávna říká Peklo. Dost možná, že právě tam je brána do pekel. Přiškrceným hlasem pobídl koně a vyrazili. Vichřice v té chvíli ještě zesílila, na krok nebylo vidět, vítr a sníh fičely přímo proti nim. „To tedy bude pekelná jízda,“ povzdechl si Bohouš a přitáhl si kožich. Míjeli právě kostel, a tak se kočí pokřižoval. Koncem biče udělal kříž nad koněm, a pak, Bůh ví proč, udělal stejný kříž nad svým cestujícím. V tom okamžení se ozval strašlivý, přímo děsivý výkřik. Bohouše cosi vymrštilo ze saní, chvíli letěl vzduchem, pak zapadl do sněhu a ztratil vědomí. Když se probral, svítalo. Nad sebou spatřil neznámého důstojníka ve starobylé uniformě, který mu pomáhal ze závěje. Bohouš se vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Bouře se jako zázrakem utišila, rozbité sáně ležely sanicemi vzhůru, kolem potrhané postroje, ale Viktor nikde. „Tak on si ten rohatý chudáčka mýho stejně vzal,“ hořekoval nahlas. „Neboj se, pane, všechno je v pořádku,“ povídá neznámý důstojník. „Počkejte, jakýpak já jsem pán. A vůbec nic není v pořádku, ksakru, když ten satanáš odvlekl mýho Viktorka,“ zlobil se Pábl. „Neodvlekl, můj pane, protože já jsem tvůj Viktor a ty jsi můj zachránce.“ Bohouš si hrcnul při těch slovech zpátky do závěje a vytřeštěně hleděl na důstojníka. „Kdysi, a už je to hodně dávno, jsem byl vysokým důstojníkem armády a přiznávám, byl jsem pěkný neřád,“ začal vyprávět důstojník svůj příběh. „Trápil jsem lidi i koně. Nic mi nebylo svatého. Pak jsem byl v jedné bitvě smrtelně raněn a dostal jsem se do pekla. Za ty mé hříchy to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Nebudu ti líčit, jak strašně jsem trpěl. Přálo mi však štěstí a díky neopatrnosti jednoho čerta se mi podařilo z pekla uniknout. Tím však mé hříchy smazány nebyly. Musel jsem pykat dál. Měl jsem původně sloužit nějakému tyranovi, abych si sám užil, co jiným jsem tropil. Ale osud byl ke mně laskavý a dopřál mi tebe. Děkuji ti, pane, za tvoji lidskost, lásku a přátelství a hlavně za mé vysvobození dnes v noci. Čert, kterému jsem utekl, mě tuto noc konečně našel a chtěl mě přivést zpět do pekla. Málem se mu to podařilo. A peněz, které jsi nacházel ve stáji pod mými kopyty, se neboj. Ty jsou tvoje, za tvé dobré zacházení. Jsou z mého dávného majetku, nad těmi peklo moc nemá. Kup si za ně nového koně a buď šťastný. Sbohem.“ |
|
| Razítkovací místa: | |
| V budově obecního úřadu (24 hodin denně), tel. 494 665 121 |