Obec Kounov vznikla na soutoku Zlatého a Hluckého potoka. Rozkládá se v rozkošném údolí, ne nadarmo se jedna část obce nazývá Kounov – Rozkoš. Zlatý potok, přitékající od severu částí Doly, si za tisíciletí vytvořil hluboké údolí, obklopené strmými stráněmi, občas zúžené skalními bloky. Staleté smrky a buky dodávají údolí velebnou majestátnost. Když se ale podle potoka rozběhne pořádný vítr, celé údolí se rozhučí, jako kdyby se jím řítil rychlík. Není proto divu, že se v takovém koutě, sahajícím až po dobřanský hrad, usadil hejkal. Jaký byl? Těžko říct. Podle jedné pověsti byl zlý a trápil lidi, často je bil do zad mohutným zobákem. Vypadal prý jako velký pták – mohutný zoban a netopýří křídla. Druhá pověst, zaznamenaná později v pohádkách, představuje hejkala jako stvořen oblečené do dlouhé košile či mlžného pláště, s velikou hlavou a obrovskými ústy. Tenhle hejkal vůbec nebyl zlý, spíš to byl takový malý popleta, ale lidem neublížil, jen je tak trochu vyděsil, aby se neřeklo. A právě tohohle hejkálka nám vymalovala paní malířka jako pohádkového patrona obce Kounov. Poslechněte si, jak tohle strašidlo dokázalo pomoci lidem v nouzi. Tehdy vévodil celému kraji mohutný dobřanský hrad. Pán z Drslaviců, který byl jeho majitelem, potřeboval k ostraze hradu i obchodní stezky pod ním početnou posádku. Mezi těmi, kdo sloužili na hradě, se objevil i mladý zemanský synek až z Borohrádku jménem Jaroslav. Tomu se jednou podařilo hejkala vysvobodit ze zlé pasti. Tenhle popleta se totiž schoval před bouřkou do kmene duté lípy. Prudký vítr však lípu strhl a zrovínka tak nešťastně, že otvor byl přimáčknutý k zemi. Hejkal volal o pomoc a jeho hlas zaslechl právě Jaroslav. Podařilo se mu tehdy kmen lípy pootočit tak, že se strašidlo vysoukalo ven. Panoš rozdělal oheň, aby se prochladlý hejkal ohřál, a ten mu zase na oplátku slíbil pomoc. Mladý zeman poděkoval, v duchu si však myslel, že toho nebude třeba. Ale to se tedy velice mýlil. Hrad využívaly k přenocování kupecké karavany, pohybující se po obchodní stezce. Sem tam se mezi poctivé kupce zamíchali i loupeživí rytíři se svými kumpány. Shodou náhody jeden takový darebák přepadl a vykradl tvrz, na kterou se přivdala Jaroslavova sestra Marie. Samotnou Marii zajal, a protože byla krásná, chtěl ji dopravit do Krakova a tam prodat kupcům z východních zemí do otroctví. Řízením osudu se však tenhle lotr s celou svou povedenou kupeckou karavanou zastavil na nocleh právě na dobřanském hradě. Jen díky své zvědavosti zjistil Jaroslav, že vzácný poklad, hlídaný ve zvláštním voze, je jeho sestra. Za pomoci několika věrných mužů z posádky se mu podařilo sestru v noci vysvobodit a z hradu s ní uprchnout. Když lupiči zjistili, že cenná kořist je pryč, vydali se za uprchlicí do tmy, s nadějí, že ji brzy dostihnou. Ale chyba lávky. Právě tehdy poprosil Jaroslav hejkala o pomoc a ten s velikou chutí a poťouchlou radostí proháněl ty darebáky až do rána po stráních, ostružiním i mokřinami. Věrně napodoboval hlas mladé ženy a ozýval se tu z jedné, tu z druhé strany údolí. Mezitím jeho chráněnci, Jaroslav i Marie, šťastně ujeli. Za svítání se setkali nejen s Mariiným manželem, ale i s královskými jezdci, kteří loupeživé rytíře pronásledovali. Bez obav se Jaroslav i Marie opět vrátili na hrad a rádi se stali svědky zajetí celé loupeživé hordy. A rytíř Jan, přezdívaný Černý Janek, skončil tam, kde den předtím byla jeho zajatkyně. Svázaný v kleci na zvláštním voze. A hejkal? Ten z toho měl obrovskou radost a vyváděl tak, jak ho ještě nikdo neslyšel. Přešla léta, z dobřanského hradu zůstaly trosky a hromady kamení a spolu se zbytky kupecké stezky podél potoka připomínají zašlou slávu hradu. A náš hejkal? Nebojte se, ten tu určitě někde v údolí je. Jen si počkejte, až se rozfouká pořádný vítr. Hned ho uslyšíte. Nebo na něho v údolí zkuste zavolat. Možná vám odpoví. Nebo že by to byla ozvěna? Kdo ví. (volně podle pohádky „Hejkal od dobřanského hradu“ – Pohádky z Orlických hor II.) |
|
Razítkovací místa: | |
Rodinný dům Kounov Rozkoš č.p. 45 (24 hodin denně) | |
Hotel Zlatý potok (v otevírací době) |