Skip to content
Čeština (Česká republika)Deutsch (DE-CH-AT)Polish (Poland)English (United Kingdom)
Sněžné - bílá liška Tisk Email
snezne_bila_liska
Kde se vzala v okolí Sněžného bílá liška, že ji má obec jako svého pohádkového patrona?
O tom je celá pohádka, kterou vám nyní alespoň v krátkosti přiblížíme.
Bílá liška je ve službách samotné princezny Kačenky, paní Orlických hor. Žádná kule myslivců jí neublíží, střely se od ní odrážejí jako by byla z oceli. Jen na pasti a železa pytláků si musí dávat pozor. Pokud do některé pasti vběhne, sama si nepomůže. Jednou se chytla do želez právě v lese nad Sněžným. Měla ale veliké štěstí. Zrovínka tou dobou zde kráčel tkadlec Hejzlar z Horního Polomu se synem Jozífkem. Vydali se tenkrát do Dobrušky na předvánoční trh. Hejzlar k faktorovi s plátnem, Jozífek na trh prodávat dřevěné figurky do betlémů. Sněhu tehdy bylo, že se v něm až brodili. Lišku hned ve sněhu neviděli, ale slyšeli její kňourání a naříkání. Pomalu a opatrně se vydali za tím podivným sténáním.
Když pak spatřili bílou lišku v železech, vzpomněl si tkadlec, že kníže vypsal odměnu sto zlatých za její kožešinu, a chtěl šelmičku zabít. Jozífek mu v tom ale zabránil, lišku vysvobodil ze želez a dokonce ji nakrmil. Máminou bramborovou plackou. Liška jim lidským hlasem poděkovala a za odměnu darovala tkalcovský člunek, dar od samotné princezny Kačenky. Doma si nejdříve všichni mysleli, že ti dva přinesli obyčejný člunek, jakých mají v ošatce dost a dost. Netušili, že je kouzelný. Teprve když malý Josef vyzkoušel dar ve stavu, zjistili, co mají doma za poklad. V obyčejném stavu vytkával člunek na plátně krásné bílé hvězdičky. Jako když rozhodíte bělounká kvítka po sněhu. To bylo radosti. Tatínek byl rád, že lišku nezabil, a Jozífka těšilo, že paní hor umí být vděčná a odmění i obyčejné tkalce.snezne_kacenka
Za plátno, které Hejzlarovi utkali s novým člunkem, si tatínek řekl třikrát víc než za obyčejné hladké. A starý Miler, kupec a faktor v Dobrušce, ani moc nesmlouval. Dobře věděl, že tuhle zvláštní látku prodá mnohem dráž. To se ví, že teď, když vyráběli tak krásné plátno, se jim žilo lépe. Toho si ale všimli i sousedé. Zvláště závistivému sousedu Najmanovi stále nešlo do hlavy, že se Hejzlarom tak najednou daří. Když jednou navečer uviděl okénkem, jak sousedé pečlivě ukládají člunek a jaké utkali zvláštní plátno, došlo mu, co je toho příčinou. Při první příležitosti jim člunek ukradl a založil do svého stavu. Ale se zlou se potázal. Kouzlo působilo jen na hodné a poctivé. Jen jednou proběhl člunek jeho stavem a v tu ránu byla celá osnova na cimpr campr. Rozhněvaný Najman hodil ze vzteku kouzelný člunek do kamen. A jak při tom láteřil, bylo to slyšet až u Hezlarových, kteří už tou dobou zjistili ztrátu svého pokladu. Hned běželi k sousedovi, ať vrátí, co ukradl. Ale už nebylo co. Hodil jsem ho kamen, aby už lidem neškodil, vysvětloval Najman Hejzlarovi. A dobrým lidem pomáhal, hořce si pomyslel malý Jozífek a šel smutně s tatínkem domů. Ale i když neměli kouzelný člunek, štěstí je neopustilo a žilo se jim docela dobře. Bílou lišku už nepotkali, ale přesto na ni s vděčností vzpomínali.
Pokud ji na svých toulkách Orlickými horami potkáte právě vy, buďte rádi a dobře si ji prohlédněte. Prý nosí štěstí.
A chcete-li znát celý pohádkový příběh, najdete jej v prvním díle „Pohádek z Orlických hor“.