Skip to content
Čeština (Česká republika)Deutsch (DE-CH-AT)Polish (Poland)English (United Kingdom)
Slatina nad Zdobnicí - vodní panna Tisk Email
slatina_vodni_panna
Snad každý potok, řeka či rybník má v pohádkách svého vodníka nebo vodnici. Vodní panna nebo vodníkova dcera již tak častým námětem není, ale přesto se i takové pověsti a pohádky najdou. O jedné tajemné vodní panně vám budeme nyní vyprávět. Řeka Zdobnice přivádí své vody ze samého hřebene Orlických hor. Na svém toku je dost divoká, valí se přes balvany a vytváří četné kamenné splavy, hluboké tůně i ostré zátočiny.
V jedné takové tůni, asi tam, co dnes odbočuje z řeky náhon pro Kalousovu pilu, se zjevovala vodní panna. Stará Smrčková ji jednou zahlédla, když se vracela z hub. Seděla prý na hladině tůně, jako kdyby se tam usadila vodoměrka. Krásná jako rozkvetlá lilie, běloskvoucí šaty rozložené kolem sebe, vypadala prý jako nádherný veliký leknín. Jen se prý na babku usmála, zamávala něžnou ručkou a zmizela pod hladinou. Stařenka z toho měla málem smrt a o krásném zjevení si bleskurychle povídala celá Slatina. To se ví, že se hned našli odvážlivci, kteří se vypravili vyhledat tu krasavici, ale nikdo ji nenašel. Jeden krajánek se dokonce do tůně potopil, ale už ho nikdy nikdo neviděl. To bylo leknutí. Všichni se tomu místu začali raději vyhýbat.
Jen mladý dřevař František si kolem tůně bez obav dál krátil cestu do práce. Když ho všichni sousedé varovali, jen se smál, že na něm si vodnice nic nevezme. Copak on vlastně má? Malou chaloupku po rodičích, pilu, sekeru a dvě udřené ruce. A i kdyby ho utopila, nikdo pro něj plakat nebude, vždyť je na tom světě sám jako balvan u cesty.
A právě zrovínka on zahlédl vodní pannu jako druhý. Časně ráno kráčel jako vždy strání nad řekou, když uviděl na břehu překrásnou dívku. Srdce v těle se mu zastavilo. Tak to je tedy ona, ta tajemná vodní panna? Jako přitahován magnetem sestupoval dolů k vodě. Čím více se na krásku díval, tím více se do ní zamilovával. Také děvčeti se mladý dřevař zalíbil. Drahnou chvíli si spolu povídali a domluvili se, že i druhý den se ráno sejdou.slatina_kacenka
František byl při práci jako ve snách a dalšího svítání se nemohl dočkat, jak se na setkání s krasavicí těšil. Jaké bylo jeho překvapení, když ho neznámá nejen čekala, ale dokonce pozvala k sobě domů. Švihla zeleným prutem do vody, ta se rozestoupila a před užaslým Františkem se objevila cestička k domku na dně tůně. Ve světnici spatřil množství hrnečků s pokličkami. Užasle si je prohlížel, a když jeho hostitelka na okamžik odešla do vedlejší místnosti, zvědavě nadzvedl jednu pokličku. Z hrnečku vylétla malá růžová bublinka a se slovy „Bůh ti zaplať“ se vznesla k hladině. Právě v tom okamžiku se vrátila mladá vodnice.
„Nešťastníku, cos to učinil? Teď musíš zmizet, než tě můj otec zahubí. Tu máš, vezmi si peníze a zmiz z tohoto kraje a prosím tě, vyhýbej se vodě.“ „Kdo to byl, ta bublinka?“ ptal se ještě dřevař. „To byla duše krajánka, který mě chtěl chytit. Ale utopil ho můj otec, ne já. Ale už, prosím tě, běž. Jsi mi drahý a nechci, abys zahynul.“ S těmi slovy vystrčila Františka na břeh. Ten na nic nečekal, sebral pár svých věcí a zmizel ze Slatiny. Celý rok o něm nikdo nevěděl, až se najednou objevil znovu doma. V nových šatech ho pomalu nikdo nepoznal. Ani on s nikým mnoho nemluvil, jen se prošel po vsi a už mířil k tůni. Zastavil se na břehu a volal: „Vodní panno, lásko moje, kde jsi? Celý rok se toulám světem a nemohu na tebe zapomenout. Ať mě tvůj otec třeba zahubí, ale nemohu bez tebe žít. Slyšíš mě?“
Tu se strhla nad údolím Zdobnice prudká bouře s průtrží mračen. Příval vody ze stráně podtrhl Františkovi nohy a voda ho nesla a nesla, až k vodníkovu obydlí. Tam už stála jeho krásná vodní panna s otevřenou náručí. Padla mu kolem krku a vedla ho ke svému otci. Představila mu ho jako svou jedinou lásku s prosbou, aby si ho mohla vzít za manžela. Starý vodník si mladíka zkoumavě prohlížel a pak se ho zeptal, jestli chce s jeho dcerou opravdu žít. Mládenec přisvědčil. Celý rok se snažil zapomenout a nakonec, přestože mu hrozila zkáza, ho láska k jeho dceři přivedla zpět. Vodník ještě chvíli přemýšlel, pak sáhl do vestičky a vytáhl malou krabičku. Podivnou zelenou mastí potřel bývalého dřevaře za ušima, zamumlal jakási tajemná slova a pak řekl: „Tak a teď jsi vodník jako já. Můžete se spolu vzít.“
Byla to vodnická svatba veliká a sjeli se na ni vodníci z celého kraje. Od Náchoda až po Těchonín, sláva to tenkrát byla nevídaná. Sám vrchní vodník z opočenského Broumaru je prohlásil mužem a ženou.
Františka už ve Slatině nikdo neviděl, jen babička Smrčková, když šla jednou po ránu na houby, viděla, jak si mladý vodník posílá s tou krásnou pannou po hladině kolébku s malým vodníčkem. A stařenka při všem, co je jí svaté, přísahala, že ten mladý vodník byl určitě František.