Skip to content
Čeština (Česká republika)Deutsch (DE-CH-AT)Polish (Poland)English (United Kingdom)
Rokytnice v Orlických horách - víla Julinka Tisk Email
rokytnice_vila-julinka
Nedaleko od Rokytnice v Orlických horách, směrem na Nebeskou Rybnou se rozkládá malebné Julinčino Údolí. Samotnou obec toho jména tvoří pár chalup, ale údolí, které se táhne podél říčky Říčka téměř až k obci Říčky, je vskutku kouzelné. Sem do tohoto malebného koutku našeho kraje byla situována pohádka o víle Julince. Protože je poněkud delší, nabízíme vám alespoň její zkrácenou verzi.
Mezi obcemi Spy, Bohuslavice a Běstviny, malý kousek od Dobrušky, se rozkládá les Halín. Od pradávna to byl posvátný les starých Slovanů, zahalený spoustou tajů a kouzel. Les je obýván vílami, lesními skřítky a dalšími bytostmi.
Jedné měsíčné noci se na palouku shromáždily víly. V kruhu mezi ostatními stála mladinká víla se sklopenou hlavou. Královna víl ji právě kárala za její neposlušnost, zlobení a škádlení ostatních víl.
„Už jsem tě několikrát napomínala, ale všechna má dobře míněná slova se minula účinkem. Ani trochu jsi se nepolepšila, proto z našeho lesa odejdeš. Vítr tě odnese do horských hvozdů, aby ses tam o samotě naučila poslušnosti.“ Královniny štíhlé ruce zakroužily nad hlavou malé nezbednice. Koruny stromů zahučely, paloukem zavířil vír a hříšnice zmizela. Jen tichý vzlyk a vyděšené pohledy ostatních víl připomínaly, že tu ještě před chvílí stála jejich družka.
Vítr zanesl malou neposlušnici až na samotný hřeben hor. Cestou zpět vyřídil Kačence vzkaz od královny víl a vrátil se opět do širokého kraje. Vítr uložil vílu do měkké trávy na horském palouku. V tu chvíli noc právě pominula a probouzelo se krásné letní ráno. Ptáci svým zpěvem o překot vítali slunce vycházející zpoza hory. Třpyt ranní rosy se rozběhl loukou. Malá víla byla svým novým domovem nadšená. To je ono. Tady si bude moci tancovat, kdy chce a jak chce. Žádná královna ani starší víla jí nebude rozkazovat. Už, už se chtěla rozběhnout po paloučku, když zaslechla hlas.
„Dobrý den, počkej, neutíkej. Ráda bych si s tebou promluvila.“ Zarazila se a otočila se. Před ní stála mladá dívka v prosté modrotiskové sukni a vyšívané halence. „Co ta po mně chce? A jak to, že mě vidí?“ prolétlo víle hlavou. „Jsem Kačenka, vládkyně těchto hor. A jakpak říkají tobě?“ „Zase nějaká královna, zase mě bude někdo komandovat,“ rozmrzele si povzdechla víla, ale nahlas odpověděla. „Říkají mi Julie a vítr mě sem zavál z lesa Halína.“ Proč, to už neřekla a Kačenka nedala jediným hnutím tváře či mrknutím oka najevo, že je o všem zpravená. „Tak tedy Julinka. To jsem ráda, že jsi tady. Hory jsou rozsáhlé, lesů, palouků i studánek spousta. Alespoň budu mít pomocnici. Jestli chceš, klidně zůstaň v tomto údolí a já budu ráda, že tu mám zastání. Dole u potoka žijí lidé, ale neboj se jich, oni ti neublíží. Jsou hodní a hory mají rádi.“ Julinka zůstala jako vyjevená. Tahle královna ji nehubuje, dokonce po ní chce, aby jí pomohla. No, ale to by musela něco dělat a to se jí zatím vůbec nechce. Teď si bude tancovat a užívat si volnosti. Však se časem uvidí. Nahlas ale poděkovala a že ráda zůstane tady v údolí. Královna hor zmizela a Julinka se rozběhla po paloučku.rokytnice_kacenka
Za krátký čas znala celé údolí. Několikrát už pozorovala dřevaře z chaloupek i jejich ženy a děti. Věděla, že v chaloupce na soutoku Říčky a Anenského potoka bydlí v chaloupce kořenářka Štěpánková. Ale kořenářka o ní věděla také. Sice se jí nepodařilo tu divošku ještě zahlédnout, ale od Kačenky si už o ní vyslechla svoje. Že jí Kačenka nechce poroučet nebo ji kárat, toho si prý to mládě užilo dost, ale žádné spolehnutí na ni není. Často musí paní hor udělat pořádek sama, aby víla nevěděla, ale už ji to pranic nebaví. Navíc se blíží zima a to malé famfárum vůbec nemá přichystáno, kam by hlavu přes zimu složilo.
„Nakonec ji snad budu muset vzít k sobě do podzemí. Umíte si, babičko, představit, co by ta divoška dokázala mezi permoníky v podzemí? To abych ji leda uspala,“ přemýšlela nahlas Kačenka. „Počkej, děvenko, počkej. Žádný odvar z bylinek se nesmí pít tak horký, jak se uvaří. Nech ji, ať jí podzimní vítr ukáže, zač je v Pardubicích perník.“
Léto končilo. Ptáci odlétli do teplých krajů a ti, co u nás přezimují, se stáhli blíže k lidským obydlím. Les utichl. Julinka bloudila lesem a najednou neměla co dělat. Ani tancovat se jí nechtělo. Tak alespoň vyčistila studánky od spadaného listí, zajícům zakryla chvojím pelíšky, aby jim tam nenapadal sníh, a srnám a jelenům čistila chodníčky od spadaných větví, aby se v zimě lépe dostali k paloukům u potoka. A najednou, byl už podvečer, stála celá zkřehlá u kořenářčiny chaloupky. Štěpánková právě chtěla jít ven, když ji, díky večernímu šeru, zahlédla. Hned věděla, o koho jde. „Dobrý večer, panenko! Poslyš, nejsi ty Julinka? Tak pojď dál, nestyď se! Neboj se mě, já jsem byla taky takové dítě lesa. Aspoň se trochu ohřeješ. Dneska to pěkně vyfukuje, to už bude brzo padat sníh.“ S těmi slovy strkala překvapenou vílu do světnice. Teplo kachlových kamen Julince zcela učarovalo. Sedla tiše na lavici u pece a užívala si teploučka. Stará kořenka si ji prohlížela a viděla, že její šatečky jsou celé potrhané, a pranic ji před zimou nechrání.
„Co já bych ti holka dala, aby ti nebyla taková zima. Když ti dám vlňák, tak ten je na tebe příliš těžký. Počkej, už to mám. Vždyť já mám v truhle ještě fůru věcí, když jsem byla mladá, a to by v tom byl čert, abychom na tebe něco nenašly.“ Štěpánková začala štrachat v truhlici a po chvilce neseděla u kamen víla, ale mladá dívčinka, jako když ji vymaluje. „Poslyš, Julinko, kdepak se vlastně schováš přes zimu?“ Víla jen smutně pokrčila rameny. Teď už věděla, že si měla najít někde nějakou skrýš, kam by se na zimu schovala, ale když on pro samé běhání a tancování jí na to nezbyl čas. „Tak víš co,“ ozvala se babička, „já jsem tady sama a přes zimu je mi tu stejně smutno. Tak zůstaň u mě a bude nám spolu veseleji. A copak vlastně jíš?“ „Mně stačí vůně květin a trocha vody, občas si líznu lesního medu a někdy jsem si uždíbla drobet chleba, co měli dřevaři ke svačině. A vy tu máte, babičko, tolik vůní z bylinek, že už žádný hlad nemám.“ „No jo, pak máš k něčemu vypadat, vždyť seš hubená jak opuchlá nit. Počkej, dostaneš chleba s medem a lipový čaj, abys mi nenastydla.“ A tak zůstala Julinka u kořenářky. Ta ji chtěla učit, co která kytička léčí, ale v tom ji Julinka překvapila, že to dobře ví. Vílám to řeknou samy květiny, když ještě rostou. A tak se ty dvě učily navzájem. Když po čase babičku kořenářku navštívila Kačenka, nestačila se divit. To už nebyla ta bláznivá větroplaška, kterou sem přivál vítr, ale opravdu starostlivá víla, ne-li spíše kořenářka. To měla princezna našich hor radost. Ještě větší radost měla královna víl, které to přijela Kačenka sdělit osobně. Kolikrát měla sama výčitky, jestli tu malinkou vílu nepotrestala příliš krutě. A teď taková dobrá zpráva.
Víla Julinka žije v krásném údolí Říčky dodnes. Je dobrou patronkou všech kořenářek a bylinkářů, ale vůbec nemá ráda, když někdo jen tak zbůhdarma trhá květiny, aby je pak za chvíli zahodil. Nemá sice takovou moc jako Kačenka, ale pořádný liják na vás přivolat umí. Tak si dejte pozor.