Skip to content
Čeština (Česká republika)Deutsch (DE-CH-AT)Polish (Poland)English (United Kingdom)
Podbřezí - Helenka Mladotová Tisk Email
podbrezi_helenka
Rytíř Jan Mladota ze Solopysk žil na zámečku Skalka mezi Dobruškou a Bílým Újezdem, na statcích poděděných po Kateřině Vlkanovské. (Znalci díla A. Jiráska si s jeho jménem připomenou dozajista román Temno.) A právě s rytířem Mladotou je spojen příběh, který dal obci Podbřezí pohádkový erb.
Jedno z oken nárožního pokoje rytířova sídla bylo dlouhou dobu zazděné a nikdo nevěděl proč. Při opravě fasády byla odkryta omítka a na místě dřívějšího okna byla nalezena podobizna bledé dívky s psíkem, kterak vyhlíží z okna. Byla vyslovena domněnka, že se jedná o Mladotovu dceru Helenku, o níž se vypráví následující pověst.
Helenka byla krásná dívka a její otec, pan Mladota, už rozmýšlel, kterého vznešeného ženicha by pro ni vybral. Ani v nejmenším však netušil, že jeho krásná dcera je už dávno zamilovaná. Avšak nikoliv do šlechtice, ale do poddaného svého otce, pohledného mysliveckého mládence. Svou lásku přede všemi pečlivě skrývali a potají se scházeli v lese. Při jedné své vyjížďce je rytíř Mladota spatřil. To se ví, že se mu dceřina známost vůbec nelíbila. V návalu zlosti rytíř vytáhl na nechtěného nápadníka své dcery pušku. Oba milenci byli do sebe tak zahleděni, že ani nepostřehli, jaké nebezpečí jim hrozí. Rytíř namířil, ale v tom okamžiku se jeho dcera k myslivci přivinula a Mladota se bál, že by trefil i ji. Zůstal tedy ve skrytu houští a v koutku duše připravoval svou pomstu. Hned po návratu si zavolal nadlesního a mládence nechal okamžitě přeložit do vzdáleného polesí. Nic netušící dívce zakázal jakékoli vycházení z domu a pro jistotu ji uvěznil v jejím pokoji.podbrezi_kacenka
Čas plynul a na zámku chystali svatbu Helenky s urozeným šlechticem. Ubohá nevěsta, ač zahrnuta péčí obou rodičů i nastávajícího manžela, se těžko smiřovala se svým osudem. Na svého miláčka neustále myslela a chtěla jej před svatbou alespoň ještě jednou vidět. Podařilo se jí poslat mu potají vzkaz a myslivec ve smluvený den přišel. Opatrně se přibližoval k panskému sídlu na skále nad Zlatým potokem. Skrýval se mezi stromy a keři a vyhlížel svou milou. Zahlédl ji za oknem zámečku. Vystoupil ze stínu stromů a zamával na ni. Helenka otevřela okno, posadila se do něho a jeho pozdravy opětovala. Co bylo příčinou následujících událostí, se již nikdo nedozví. Možná se jí v přívalu slz a lítosti zatočila hlava, nebo snad sama chtěla předejít nešťastnému sňatku, bůh suď, ale v tom okamžení padala mladičká komtesa z okna dolů. Útlé tělo se odrazilo od skalního útesu a dopadlo na kraj chladných vod Zlatého potoka. Mládencův zděšený výkřik upoutal pozornost služebnictva, ale ještě dříve než doběhli k nebohé Helence, zazněl výstřel a na břehu vedle komtesy leželo tělo nešťastného myslivce, ze kterého rychle unikal život.
Ani po smrti nebylo milencům dopřáno být spolu. Helenku pohřbili do rodinné hrobky vedle oltáře v kostele v Bílém Újezdě, zatímco myslivecký mládenec byl jako sebevrah pochován vedle hřbitovní zdi.
Ale láska je věčná. Za krásných letních nocí bývají prý na louce pod zámečkem vidět dva bílé stíny nešťastných milenců, jak se spolu procházejí, objímají a s ránem se rozplývají v mlhavém obláčku poblíž lesíka, který byl svědkem jejich nenaplněné lásky.
Pokud je zahlédnete, nerušte je, i po staletích si mají stále co říci. A dnešním zamilovaným prý přinášejí štěstí.
Od smrti Helenky a jejího milého uplynula staletí, ale její obrázek na místě nešťastného okna je přes všechny opravy zámečku stále patrný tak, jak jej tam nechal vymalovat Jan Mladota ze Solopysk, zdrcený smrtí své dcery.
Možná to mohlo být jinak, ale takto vyprávějí dojímavý příběh věčných milenců staré kroniky.