Skip to content
Čeština (Česká republika)Deutsch (DE-CH-AT)Polish (Poland)English (United Kingdom)
Orlické Záhoří - pašeráci Tisk Email
orl_zahori_paseraci
V těsném sousedství obce vede státní hranice. Od války o rakouské dědictví (1740 – 48), s různými menšími či většími změnami ovlivňuje hranice život obce. Byly doby, kdy hranice vlastně jako by nebyla, ale v jiných dobách byla přísně střežena. A řekněte upřímně, co by to bylo za hraniční obec, aby se tu alespoň trošku nepašovalo. O pašerácích se v Orlických horách vyprávějí celé legendy, osudy některých z nich se staly námětem pohádek. Pašovalo se všechno,co se tehdy zrovna hodilo. Cukerín, petrolej, tabák, máslo, krajky – prostě, kde bylo levněji, tam se nakupovalo a na druhé straně se prodávalo. Někdy šlo při pašovaní o život, pašeráků i financů. Pár pomníčků podél hranic připomíná smutné osudy i zmařené lidské životy. Jindy se při pašování udály historky spíše úsměvné. A tak nám dovolte do pohádkových postaviček přidat skutečné pašeráky, jejichž osudy zaznamenal pan Antonín Špinler v knize „Na Modrou stranu, pašeráci!“
Tento příběh se stal ještě za rakousko–uherské monarchie. Tehdy byla celnice v Kunštátě (dnes součást Orlického Záhoří) a působili zde dva velmi přísní a přesní financové. Náčelník celního úřadu Langer a celní úředník Klar. Oba byli vždy nadřízenými vychvalováni za vzorné plnění služebních povinností a dáváni ostatním strážcům hranic za příklad. Ale jak se říká, na každého jednou dojde, a jednoho léta došlo i na ně.
Na pruské straně za řekou Divokou Orlicí, na samotě u vsi Fridrichov zemřel v horkém srpnovém počasí jeden muž, který pocházel z Říček v Orlických horách. Když se loučil se světem, projevil prý přání, aby ho pochovali na hřbitově v rodných Říčkách. Proto pozůstalí napsali žádosti na finanční pohraniční služebny na pruské i rakouské straně o povolení převozu rakve s nebožtíkem a přechodu smutečních hostí z Fridrichova do Říček a nazpět. Na pruské ani na rakouské služebně nebylo proti požadovanému přeshraničnímu pohřbu námitek.orl_zahori_kacenka
A tak asi po týdnu zastavil před celním úřadem v Kunštátě smuteční průvod. Koňmi tažený vůz s rakví a na čtyřicet smutečních hostů, pozůstalých i sousedů, většinou černě oděných. Náčelník celního úřadu Langer už blahovolně pokynul rukou, aby průvod nerušeně pokračoval v cestě, ale horlivý úředník Klar podezíravě prohlížel rakev a požádal vozku, aby u rakve nadzvedl víko k prohlídce. Ten však místo uposlechnutí vytahuje z kapsy šátek, přidržuje si jej pod nosem a štítivě se mračí: „Velectěný pane Klar, ráčej vodpustit, ale neračte to vode mě vyžadovat. Víte, v tomhle vedru von totiž nebožtík začal náramně hm,hm … nevonět, udělalo by se asi zle i vám. Lepší je být od rakve kousek dál,“ varoval horlivého úředníka kočí a sám hned poodstoupil a oddychl si. Klar doopravdy ucítil nelibý zápach, ustoupil, přidržel si u nosu kapesníček a pobídl průvod k cestě do Říček.
A co bylo dál? V Říčkách byla v koutě hřbitova pohřbena prázdná rakev, protože z ní už v lese vybrali pozůstalí, čili pašeráci, pro tentokrát v černých svátečních šatech, osmdesát kilogramů cukerínu. Skutečný nebožtík byl totiž už před několika dny pochován ve Fridrichově a o to, aby byl převezen k věčnému spánku do Říček, vůbec nežádal.
A ten mrtvolný zápach? Ten mazaný pašerák, který v téhle komedii účinkoval jako kočí, se po čase v kunštátské hospodě přiznal, že celou rakev pro jistotu zvenku namazal dobře proleženým sýrem a ten nezklamal.