Skip to content
Čeština (Česká republika)Deutsch (DE-CH-AT)Polish (Poland)English (United Kingdom)
Javornice - lesní žínky Tisk Email
javornice_zinky
Lesní žínky, či víly, rusalky nebo nymfy jsou vždy popisovány jako krásné mladé dívky, nezřídka se zlatými vlasy, oděné do lehkých, téměř průhledných šatů. Zpravidla se zjevovaly ve větších skupinách, tančící v kole. Mnohdy ve svém kole k smrti utancovaly pocestného nebo mládence, který se jim zalíbil. Vypráví se i pověst o kole víl pod vrchem Turov nedaleko Rokytníka, kde víly utancovaly dívku jménem Helenka.
Jsou ale známy i případy, kdy víly svého hosta štědře odměnily.
Do Javornice se přistěhovala vdova se svým synkem. Vrátila se z města ke svým rodičům poté, co jí náhle zemřel manžel. Malý Adam se jen pomalu sžíval s vesnicí i novými kamarády. Mnoho času trávil na půdě dědečkova domku a četl stařečkovy knihy. Jednou ve staré almárce objevil housle a rozhodl se, že se na nich naučí. Chtěl po dědečkovi, aby mu ukázal, jak se na nich hraje, ale ten ho poslal za panem učitelem, že sám už má na hraní staré prsty. Mladý kantor byl muzikantem tělem i duší a rád novému žáčkovi pomohl s prvními hmaty i se zvládnutím smyčce. Adamovi housle učarovaly. Věnoval jim každou volnou chvíli a pan učitel ho pokaždé mohl pochválit za nové pokroky. Ale ouha. Skončil školní rok a kantor byl vrchností přeložen do Rychnova. Adámek byl smutný, že bude konec učení, ale pan učitel mu nabídl, že za ním bude moci dál chodit, i když to bude přece jenom dál. Klučina radostně poskočil, a že se domluví s formanem Vašátkou, aby ho vzal dvakrát týdně s sebou. Dědeček se s formanem dobře znal, chlapi si plácli a Adámek se i nadále věnoval svým housličkám. Vašátko ho seznámil i s dalšími kočími, co jezdili do hor, a malý muzikant brzy pravidelně cestoval i s nimi.javornice_kacenka
Jednou na podzim, už se začínala večer pokládat jemná mlha, nikdo z formanů dlouho nejel a Adam se vydal domů pěšky. Říkal si, že ho třeba někdo cestou dojede a vyšlapoval si to po silnici vzhůru k horám. V lese nad Javornicí zaslechl podivný zvuk. Jako by si v hloubi lesa někdo zpíval. Ale tak jemně, tichounce, ten zpěv přímo hladil. Sešel z cesty a vydal se za hlasem. Na kraji paloučku se zarazil. Na lesní trávě, postříbřené mlžnou rosou, tančily víly. K tanci si tiše prozpěvovaly a právě jejich zpěv malý houslista zaslechl. Teď stál na kraji lesa a jako u vytržení poslouchal ten jemný zpěv. To je muzika, ta melodie, tohle umět zahrát, říkal si v duchu. Vtom ho ale zahlédla jedna víla. „Sestřičky, máme hosta,“ zvolala. „Pojď si s námi zatancovat, mládenečku,“ zvaly ho víly. „Neumím tancovat, ale váš zpěv se mi zalíbil. Ale jestli chcete, tak vám na oplátku zahraju na housle.“ S těmi slovy sundal vak, který měl hozený přes rameno, a vytáhl nástroj. „ Jé, housličky. Tak ty jsi muzikant. Zahraj nám tedy. Rády si tě poslechneme.“ Adámek zkusil, jestli i v tom vlhku housle vůbec ladí, maličko přitáhl kolíčky a spustil. Víly se sesedly kolem něho a úplně zapomněly na tanec. Jen poslouchaly. Malý houslista zahrál několik písniček a víly volaly, že chtějí ještě. A tak hrál a hrál, všechno na co si vzpomněl. Až skončil. „Víc už toho neumím. Když tak zase příště, až se něco nového naučím.“ „Znáš toho dost, chlapče, a hezky jsi nám zahrál. Za to tě musíme odměnit, že sestřičky,“ řekla nejkrásnější z nich. „Podej mi své housličky.“ Adam měl o své housle strach, ale přesto je víle podal. Ta si je prohlédla, lehce pohladila svou jemnou ručkou a vrátila zpět chlapci. „A teď otevři svůj vak.“ Udivený chlapec jej roztáhl a každá z víl mu do něj hodila hrst listí. „No to jsou nápady, na to mokré listí přece nemůžu housle dát. Ale teď ho nemůžu vyhodit, to by se urazily,“ myslel si v duchu chlapec, ale nahlas vílám děkoval. Ty poděkovaly i jemu a zmizely ve tmě lesa. Adam si hodil vak přes rameno, housličky vzal do ruky a vydal se zpátky k cestě. Když přicházel k silnici, uslyšel klapot kopyt. Honem přidal do kroku a na vyhození listí úplně zapomněl. Starý Vašátko se divil, co že je ještě na cestě, ale Adam se vymluvil, že si chtěl zkrátit cestu a ve tmě zabloudil. O vílách nechtěl mluvit, aby si z něho forman netropil šašky. Těsně před domem si vzpomněl na listí. „Ááále,“ mávl rukou, „pro kozu bude dobré,“ a vešel do domku. Doma byli všichni strachy bez sebe, kde byl tak dlouho. Adam se napřed vymluvil stejně jako Vašátkovi, ale potom šel za dědečkem a potichu mu vyprávěl své dobrodružství. Stařeček na něho koukal, jako by nevěřil vlastním uším. „No podívej, vždyť tady mám i toho listí,“ s těmi slovy popadl vak a vysypal jej. Jaké bylo jeho překvapení, když se z vaku začaly sypat dukáty. Babička s maminkou přiběhly a překvapeně zíraly na zlaťáky. Tolik peněz v životě neviděly. Ale dědeček je zarazil. „Počkejte, ještě něco. Říkáš, že víla měla tvoje housle v ruce? Zkus na ně zahrát.“ Chlapec vzal housle do ruky a zahrál pár taktů. Překvapením mu klesly ruce. To už nebyly ty staré skřipky. Housličky hrály jako ten nejlepší nástroj. To byl dárek. Pro Adámka lepší než zlaťáky.
Co bylo dál? Už nic. Dědeček panu učiteli zaplatil za učení, aby neučil chlapce stále zadarmo, koupil koníčka a vozík a na hodiny Adámka vozil sám.
Vždycky, když jeli lesem, poslouchal chlapec, jestli neuslyší vílí zpěv. Dokonce se rok na to, zrovínka takhle na podzim, vypravil znovu na palouček, aby vílám poděkoval. Ale víly už nikdy v životě neuviděl.