Skip to content
Čeština (Česká republika)Deutsch (DE-CH-AT)Polish (Poland)English (United Kingdom)
Bohdašín - permoníci Tisk Email
bohdasin_permonicek
Permoníci jsou zpravidla zařazováni mezi skřítky a trpaslíky. V pohádkovém světě jsou uznávanými odborníky a mistry v díle důlním. Vyskytují se všude tam, kde se v minulosti nacházely štoly a různé důlní stavby jako například v okolí Příbrami, Kutné Hory a jinde. V Orlických horách sídlí v celém podzemí, nejraději však ve starých štolách, jámách, jak se tady říkalo, kde se kdysi kutalo železo a hledalo stříbro.
Permoníci se zjevují v různých velikostech. Od třiceti centimetrů až do jednoho metru. Většinou jsou oděni do starých havířských halen s kápí. I oni, stejně jako král, nosí za pasem stříbrné kladívko. To každému ukáže skryté poklady podzemí a i tu nejtvrdší skálu lehce rozbije. Každý permoníček si své kladívko hlídá jako oko v hlavě. Nedej bože, kdyby ho zapomněl v dole, kde pracují lidé a lidská ruka se jeho nástroje dotkla. Člověku pak kladívko slouží jako permoníkovi, ale pro původního majitele ztratilo svou moc. Ten ho musí do roka získat zpět, aby mu král vrátil jeho kouzelnou moc. Nepodaří-li se mu získat zpět své nářadí, musí za trest opustit podzemní království. Ve světě lidí pak permoníček žalem umírá a proměňuje se v kámen.
Jsou známy příběhy, kdy havíř našel stříbrné kladívko a permoníkovi jej zapřel. Ten ale brzy zjistil, že ho dotyčný skutečně má a prosil jej o vrácení. Jako náhradu nabídl poklady země, drahé kameny a zlato. Havíř se mu však vysmál, že mu kladívko přinese větší zisk. A i když jsou permoníci mírumilovní, v tomto případě se tuze rozzlobil a zle se pomstil. Havíře zasypal a kladívko si vzal zpět. V jiném pohádkovém příběhu však byl havíř rozumný, kladívka se ani nedotkl, jen ho přikryl svou blůzou. Když pak skřítek svůj nástroj hledal, nabídl člověku výhodnou odměnu. Horník nabídku přijal a permoník mu pak za odměnu po celý rok pomáhal v práci.
Permoníci jsou většinou plaší a lidem se neradi ukazují. I když v pověstech jsou známy i výjimky. Kupříkladu mezi Solnicí a Skuhrovem se permoníček lidem zjevoval. Jezdíval po lese na zajíci a na konci jeho čepičky svítil modrý diamant. Permoníci byli odjakživa přáteli horníků. I když havíři dobývali poklady, které oni střežili, málokdy jim ublížili. To jenom tehdy, když byl člověk nehodný, dovedli se permoníci pomstít.
Proč jsou permoníci spojováni s Bohdašínem? To máte tak. Od dob středověku se v okolí obce hledala a těžila železná ruda. (V letech 1446 – 1646). Už jenom jméno obce Bohdašín cosi napovídá. Ve starých pověstech se vypráví, že kdysi dávno tu jeden důlní mistr hledal železo, tedy šín, jak se tehdy po staru říkalo. Když prohlížel místní rudu, zadoufal, že jim bůh popřeje železo neboli „Boh dá šín“. Když později kolem důlní jámy vznikla osada, začalo se jí prý říkat podle tohoto přání. Podle jiné pověsti bylo rčení „Boh dá šín“ pozdravem starých horníků. Tak či tak, těžní jámy už dávno zanikly, jen místní znalci vám ještě mohou ukázat, kde kdysi vedly cesty do podzemí. Železo se těžilo i v širším okolí, třeba v údolí pod Novým Hrádkem, ale jméno obce již zůstalo.bohdasin_kacenka
Permoníci se tu prý rádi zdržují, hlavně proto, že je tu země stále ještě plná železa a tuhy. Však se zeptejte bohdašínských, co dá práce v obci něco vykopat. To se totiž permoníci brání, aby se lidé nedostali moc blízko k nim. Sice se v okolí občas nějaká štola propadne a ukáže se, kde v minulosti vedly důlní chodby, ale permoníci všechny vchody rychle zasypávají, aby měli od lidí klid a pokoj.
O permoníčcích se v našem kraji dochovala řada krásných pohádek. Jedna z nich dokonce vypráví o původu jedné přírodní zvláštnosti našich hor. Navštívíte-li naše hory v předjaří, narazíte na březích potoků na bílé koberce bledulí. Kdo za to může? Přece vodní král, Kačenka a permoníci.
Jednoho roku totiž dlouho nepřicházelo jaro a v chaloupkách pod horami začaly vládnout nemoci a hlad. Snad v každé chaloupce už někdo stonal. A tehdy se jedna dívka odhodlala poprosit Kačenku o pomoc. Chtěla, aby jí pomohla probudit vodního krále, spícího v jeskyni pod Suchým vrchem, aby svým teplým dechem rozlámal ledové příkrovy potoků a řek a přivolal jaro.
Vzbudit spáče se pokoušela Kačenka i permoníci, ale všechny pokusy byly marné. Král spal a spal. Všichni z toho byli smutní a na zemi zatím dál panovala paní Zima a její pomocník Vichr.
Až jednoho starého permoníka napadlo, že by mohl pomoci takový zvuk, který by byl mocnější než studený vichr Severák. Všichni čekali, jaký že to budou připravovat strašlivý řev, ale místo toho nařídil permoník, ať každý z nich vyková alespoň jeden stříbrný zvoneček. A pak už se skřítkové rozeběhli pod zemí a všude tam, kde byla u potoků trochu změklá půda, či malá myší dírka, vystrčili zvonečky na povrch. „Húúú, co to je?“ zahučel Severák a opřel se vší silou do zvonečků. A čím víc a víc se do nich opíral, tím silněji a silněji zvonily, až se vodní král probudil. Protáhl se – v horách to zahučelo, oddychl si – zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, rozehnal sněhové mraky – a nad horami vysvitlo slunce.
A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy. Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velikou radost a hned by zkoušela znovu svou mrazivou moc.